Hůrka
Hůrka je hlavní vesnicí Hůrecka, malé obydlené oblasti podobné ostrůvku v okolní pustině. Kromě Hůrky tu byl na druhé straně kopce Špalíček, Jámy v hlubokém údolí trochu dál na východ a Podlesí na kraji Hustolesa. Okolo Hůreckého kopce a vesnic se táhla pouhých několik mil široká zemička skládající se z obdělávaných polí a obhospodařovaných lesů.
Lidé z Hůrky byli hnědovlasí, širokoplecí a pomenší, dobrodušní a nezávislí; patřili jen sami sobě.
S hobity, trpaslíky a elfy a ostatními obyvateli světa se však přátelili víc, než bylo (nebo je) obvyklé u Velkých lidí. Podle vlastních pověstí byli původními obyvateli a potomky prvních lidí, kteří kdy zabloudili na západ Středozemě. Málo jich přežilo bouřlivé staré časy, když se však Králové vrátili přes Velké moře, našli Hůrecké pořád na místě, a ti tu byli pořád, i nyní, když už vzpomínka na Krále už zarůstala trávou.
V Hůrecku byla i spousta hobitích rodin a ty se prohlašovaly za nejstarší hobití osídlení na světě, sídliště založené dávno před překročením Brandyvíny a kolonizací Kraje. Žili ponejvíc ve Špalíčku, ačkoli pár jich žilo i v samotné Hůrce, hlavně v kopci nad lidskými domy. Velký lid a Malý lid, jak si navzájem říkali, vycházely přátelsky, každý se staral o své a svým způsobem, ale oba se právem pokládaly za nezbytné součásti lidu Hůrecka. Nikde jinde na světě se nevyskytovalo toto zvláštní (ale výborné) uspořádání.
Hůrečtí, velcí i malí, příliš necestovali a zajímali se hlavně o záležitosti svých čtyř vesnic. Hobiti z Hůrky občas zajížděli do Rádovska nebo do východní čtvrtky; ačkoli však jejich zemička neležela víc než den jízdy na východ od Brandyvínského mostu, hobiti z Kraje ji teď zřídka navštěvovali. Občas si nějaký Rádovan nebo dobrodružný Bral vyjeli na den dva do hostince, ale i to už přestávalo být zvykem. Hobiti z Kraje mluvili o hobitech z Hůrky jako o Venkovských a pramálo se o ně zajímali. Považovali je za nudné a nevychované. V Hůrecku ale byli hobiti rozhodně spořádaní a zámožní; a o nic venkovštější než jejich příbuzní Doma. Ještě se nezapomnělo, že byli časy, kdy mezi Krajem a Hůrkou vládl čilý ruch. Brandorádi v sobě měli podle všech zpráv hůreckou krev.
Hobiti se zde zastavili na cestě do Roklinky, v hostinci u Skákavého poníka, zde zaké poznali Chodce.
Zdroj: Angrenost
